Z rýžových políček přes divokou džungli, piniové lesy až po nehostinnou měsíční krajinu lemovanou zasněženými osmitisícovkami. Takové je legendární putování kolem Annapuren, mnohými považované za nejkrásnější na světě.
Před odletem se začaly v internetových diskuzích objevovat komentáře, že nová silnice proslulý trek zničila. Lidé si stěžovali, že převážná část cesty vede po silnici a pokud zrovna ne, motory aut jsou stejně slyšet. To není pravda. Určitě se trek od osmdesátých let hodně změnil, ale horká sprcha na pokoji dechberoucí výhledy rozhodně nezničí. Jinak tomu bylo v druhé polovině cesty za průsmykem Thorong La.
Na trek se vyráží z BesiSarahu, kam přijedete zhruba po osmi hodinách jízdy autobusem z Kathmandu. Odtud můžete pokračovat autobusem až do Bhulbule, nebo jít tři hodiny pěšky. Pokud nadáváte na české silnice, druhá možnost je pro vás asi ta lepší. Z Bhulbule vedou dvě cesty – jedna pro jeepy až do Syange a jedna pro upocené turisty, kteří se do Syange doplahočí druhý den. Znovu tedy opakuji, že my jsme po žádné silnici nešli a i málokteré auto se po ní odvážilo jet.První den jsme procházeli rýžovými políčky, kochali se krásnými výhledy, potili se, pili, otírali si čelo a zase se potili. Teplá sprcha byla tedy naprostou nutností. Kromě ní nám dali každý večer výborné jídlo, které se nepřejedlo za celý měsíc, přestože se jednalo pouze o kombinace rýže, brambor a zeleniny.
Horor uprostřed džungle
Další dny rýžová políčka vystřídaly lesy a džungle. Džungle. Příčinou všech našich budoucích problémů byla právě ona. A začalo to už třetí den v Timangu. Průvodce popisoval místní ubytování jako neobvyklé. Hezky řečeno. Z mýtiny v pralese na nás vykoukly tři polorozpadlé chatrče, z toho dvě neměly střechu a ta třetí se pyšnila nápisem restaurace (nikoliv hotel). V té poslední jsme se rozhodli ubytovat, protože se už začínalo stmívat a hospoda zde neměla žádnou konkurenci. Místní stařík asi nebyl zvyklý na velký nával. Když nás uviděl, rozkašlal se, něco si drmolil pod vousy a začal převlíkat postele. Přestože plechová střecha držela pomocí kamenů, měli k našemu překvapení televizi. V noci dávali navíc horor, takže když už jsme skoro spali, ozval se vždy za dřevěnými stěnami nelidský výkřik. Uprostřed pralesa to vytvářelo opravdu kouzelnou atmosféru. Nicméně měla bych to ještě uvést na pravou míru. Druhý den ráno po deseti minutách vykoukl opravdovýTimangu se třemi hotely, které rozhodně nebyly neobvyklé.
Trek kolem Annapuren je fascinující kvůli své biodiverzitě. Jak přibývaly metry nahoru, ubývalo zeleně a místo džungle jsme procházeli piniovými lesy, horskými klečemi až nakonec měsíční kamenitou krajinou s výhledy na protější skály, ze kterých až jímala závrať. Právě kvůli těm výhledům je lepší jít z Pisangu do Manangu cestou přes Ngawal, která je sice náročnější a delší, ale ty pohledy za to rozhodně stojí! Po nekonečném stoupání z Pisangu, jsme došli do Ghyaru. Kamenné vesnice, která vypadá jako středověký skanzen. Na dvorcích měli uvázané koně a nám připadalo, že se čas vrátil o pět set let zpátky. Coca-Cola, kterou prodávali ve vedlejším krámku, nás ale brzy vrátila do reality. Podobný je i Ngawal, kde rozhodně doporučuju strávit noc.
Sedmý den jsme došli do Manangu. Od začátku treku k němu vedly cedule, takže člověk lehko nabyde dojmu, že se jedná o pulsující metropoli. Jediné, co ji připomínalo, byly dvě „kina“. Přestože k filmu dostanete i popcorn, evropskému kinu se to podobá asi tak jako místní silnice německé dálnici. Pod zadek si raději vezměte vlastní polštářek, abyste se na poslední čtvrtinu nedívali ve stoje.
Radovat se na vrcholu by bylo předčasné
V Managu se doporučuje strávit alespoň dvě noci kvůli aklimatizaci. Pokud chcete, aby byla opravdu neprůstřelná, udělejte si výlet k jezeru IceLake. Pokud si chcete trochu odpočinout před další cestou, běžte kamkoli jinam, jenom ne sem. Manang se nachází ve výšce 3500 m n. m. a Ledovcové jezero ve 4600. Cesta k němu trvá asi za čtyři hodiny. Jestli vás to neodradilo, vezměte si vodu na celý den a pozdravujte od nás jaky. Na samotné jezero nevzpomínáme tak rádi, jako na tyto úžasná zvířata. Cestou jsme se zastavili na planině a společně s nimi se pásli (oni trávu, my sušenky). Dívala jsem se na protější zasněžené vrcholy, které vykukovaly z mraků, a poslouchala desítky zvonečků, co kolem cinkaly. Byla to nejkrásnější melodie na světě a nebýt třech zvonečku, které se na nás přišli podívat z jednoho metru, těžko by mě přítel zvedal.
Za tři dny nastal den D – přechod přes Thorong La Pass. Po těch deseti dnech, co jsme si zdvojnásobovaly časy v průvodci, jsme zhodnotili svoje síly a nastavili a budík na čtvrtou. I pokud jste rychlejší než šerpové a my a máte lehčí batůžky než šerpové a my, vyplatí se vstát takhle brzo, než se osmitisícovky schovají do mraků. Nám vydrželo krásné počasí až k průsmyku. Těžko se uvěří, že v 5416 metrech stačilo jenom tričko a kraťasy. Posledních pár metrů po kamenitých kopcích, kdy se vždycky za každým objevil ještě jeden, bylo nekonečných. A nekonečná byla také euforie, když jsme v 11 hodiny uviděli modlitební vlaječky a nápis, který nám blahopřál k úspěchu! Radovat se ale na vrcholu, že máme vyhráno, by bylo předčasné. Klesání 1600 metrů po suťovisku a navíc v mlze, bylo výživné. Natolik, že jsme si večer v Muktinahu v baru Bob Marley, dali naše první pivo. Co na tom, že stálo 450 rupií, tedy jako dvě noci v hotelu.
Překopat silnici, roztlačit autobus a jedeme dál
V Muktinahu končí první část treku a začíná silnice. V září mimo sezónu, tam moc jeepů nejezdilo, ale i tak nemělo cenu tudy chodit po svých. Navíc krajina z Muktinahu skoro až do Ghasy je hodně pustá a suchá a v porovnání s první částí, to prostě nestojí zato. Daleko větší zážitek si odnesete z cesty autobusem. Představa, že se silnice bude jenom zlepšovat, je velmi, ale velmi naivní! V autobuse vyřvávala nepálská dechovka a celé vozidlo nadskakovalo do rytmu. Při některých obzvláště skočných pasážích jsme nadletěli až deset centimetrů do výšky. Zastavil nás až zapadlý náklaďák. Auto silnici natolik rozrajtovalo (asi mu taky hrála dechovka), že bylo nutné z autobusu vystoupit a silnici uhladit. To se trochu protáhlo, protože pro lopatu šli do vedlejší vesnice. Ani poté jsme ale neměli vyhráno a autobus bylo třeba roztlačit do kopce (já kolegiálně fotila).
Zpětně přemýšlím, jestli tohle byl ten moment, kdy se to všechno začalo kazit, nebo až od té doby, kdy jsme se ztratili v džungli. Rozhodli jsme se totiž dojet do Ghorepani a rovnou pokračovat na trek k Annapurna Base Campu. Ukázalo se ale, že do Ghorepani nic nejezdí a nás tak čekalo 1700 výškových metrů navíc. Takže to byla první chyba. Druhá a téměř osudová nastala v Chitre. Ve vesnici visí taková hezká, leč velmi zrádná tabule. Ukazuje, že do Deurali vede kratší trasa a nemusí se chodit přes Ghorepani. Nevěřte jí! Ze začátku vypadá jako velmi seriózní široká cesta. Postupně se ale zmenšuje a přibývá podobně velkých kravských stezek. Nakonec to dopadlo tak, že zmizela úplně a my skončili uprostřed džungle. Nezbývalo nám nic jiného, než to otočit. Jenomže najednou se ztratila i ta cesta zpátky. Vezmu to zkrátka – půl hodiny nám trvalo, než jsme pěšinu našli. Brutálně nás při tom popálily kopřivy, které jsou asi tak stokrát silnější, než jejich české kolegyně. Tomáš si navíc odnesl pijavici na, ehm, velmi choulostivém místě… Suma sumárum, zkratka nás vyšla na čtyři hodiny navíc.
Monzuny nás dohnaly
Bylo to taky ten samý den, kdy nás dohnaly monzuny. V kombinaci s pralesem, kterým se šlo celou dobu, a pijavicemi, nám přinesly pár nezapomenutelných zážitků. Především jsme ale měli absolutně všechno oblečení mokré, špinavé nebo nejčastěji oboje. Krajina byla taky nádherná, ale chtělo to hodně velkou fantazii. Buď pršelo, nebo byla mlha a nebo tma. Navíc většina cesty se šla po schodech, a co se jeden den nastoupalo, druhý den se sešlo.Dva dny cesty před Base Campem jsme usoudili, že tohle trápení nemá cenu a otočili to zpět.
I přes promočený závěr putování jsme se do Nepálu zamilovali a příští rok sem chceme jet znovu. A vám bych to doporučovala také, zvlášť pokud uvažujete o treku kolem Annapuren. Stavba silnice totiž pokračuje i na dalších místech a je jen otázkou času, kdy vás kromě našlapaných Japonců budou předjíždět i auta, nebo je budete pozorovat z protějšího kopce. Může to být za rok, za dva nebo za pět let. Jedno je ale jisté, trek už nebude takový, jako dřív.
INFOBOX:
Permit na trek kolem Annapuren stojí celkově 3600 NPR a k vyřízení potřebujete čtyři pasové fotografie. Sezóna je v říjen až listopad a březen až duben. V tuto dobu ale také počítejte s několikanásobným počtem turistů. Ceny ubytování se pohybují od 200 až 300 NPR za dvojlůžko. Dal Bhat (tradiční jídlo s rýží) koupíte zhruba od 200 do 300 NPR, s nadmořskou výškou stoupá i cena. Důležité je vzít si sebou prostředek na dezinfekci vody. Internet jsme v první části treku potkali asi ve třech vesnicích. Byl ale celkem pomalý a minuta stála zhruba pět NPR.
Text a foto: Anna Štěpánková