Je to paradox – když chcete navštívit ty nejodlehlejší, nejdivočejší a nejvýše položené planiny na světě obydlené tibetskými nomády, musíte napřed projít peklem čínských velkoměst. Když chcete do tibetského městečka Kardze mezi dřívějšími provinciemi Amdo a Kham, tak si tu cestu musíte doslova vysedět. Letadlem do čínského Xiningu 21. století, ale pak už jako byste putovali pozpátku v čase… Cílem mojí cesty byly tibetské školy, které ve spolupráci s místními tibetskými organizacemi podporuje občanské sdružení M.O.S.T.
Vyjíždím z městské džungle Xiningu, všude kolem jsou třicetipěti patrové paneláky, mezi kterými se najednou nějak špatně dýchá. Odtud mě čeká cesta 1600 km dlouhá v přeplněných „mipao“ (čínském taxíku). No ale jak zjišťuji, cesta do pustiny nebude tak jednoduchá. Na zastávkách bez znalosti čínštiny nebo tibetštiny totiž netrefíte ani do správných dveří na WC. Na angličtinu můžu zapomenout.
Jsem jedním z patnácti pasažérů taxíku, který je určen pro deset lidí. Řítíme se dál. Billboardy a rudé vlajky řídnout a kolem se objevují nomádské stany, Tibeťané v kloboucích na koních. V duchu odpočítávám století, jen divočina, smečky psů, tisíce jaků, prameny, jezera. Překonáváme nespočet sedel s nadmořskou výškou nad pět tisíc metrů, ani už nevím, kolik že jich to bylo, občas míjíme vesnice a kláštery. Pro nás středoevropany pocit nedozírného prostoru. Těch 1600 km zvládám za čtyři dny, ruka mě bolí, jak jsem se pořád musel držet stropu taxíku, abych neměl úplně otlučenou hlavu. Úvahy o tom, kdy tibetský řidič za volantem usne a v koho nebo co se pak převtělím, mě po první noci přestaly vzrušovat.
Konečně vystupuji v tibetském městečku Kardze. Historická část vypadá jako skanzen starého Tibetu. Domky z vepřovic, tu a tam ze zdi vykukuje omšelý trám, každý centimetr dřeva je vyzdobený, jačí lejna se suší na zdech. Pozoruji stoletou stařenku, které trvá asi pět minut, než ujde pár kroků k solárnímu, podomácku vyrobenému vařiči. Malí kluci na nás ukazují prstem a smějí se tomu, že přijeli „ou-dží“ (Evropani). Krásná copatá Tibeťanka myje na ulici svoje umouněné dítě ve škopíku. V jedné uličce vyrábějí Tibeťané kamna, v druhé uličce zase nábytek z voňavých prken. Tiše se modlím, aby si tohohle kousku Kardze ještě dlouho nevšimli čínští plánovači pokroku. Buldozery sem mohou přijet kdykoliv a pod vlajkou modernizace a hlavně byznysu pro čínské stavební firmy tu pak budou během několika měsíců stát bloky betonových domů. Možná se v nich bude žít pohodlněji, ale bez duše, bez minulosti, bez radosti z dvorku plného muškátů a bez vůně jačího trusu.
V nových čtvrtích se domy snaží vypadat jakoby tibetsky. Bydlí v nich čínští přistěhovalci, kteří si vytvářejí vlastní Kardze. Své 
obchody, své diskotéky, své úřady a Tibeťané se ve vlastním městě jakoby ztrácejí.
Opouštím Kardze a ve výpravě pokračuji dál, hlavně proto, abych zjistil, jak to vlastně vypadá s tibetskými nomády, jejich dětmi a tibetštinou ve školách. Vydávám se do školy Gyalten, je to naštěstí jen asi 30 kilometrů daleko. Sleduji cestu opět namáčknutý v taxíku, posloucháme tady tibetský popík z mobilu, auto příšerně skáče, víří se prach. Po cestě transparenty, na nich mladá čínská policistka s nápisem vyzývajícím k budování harmonické společnosti. Čína o překot staví cementárny, buduje silnice, staví vojenské základny, kácí aleje starých stromů. Celé to úsilí musí vysvětlovat na billboardech, protože místní Tibeťané z toho moc nemají, vše se buduje pro Číňany. Pořád jsem ale v Khamu, to jsou tisíce kilometrů plání, hor a lidí, kteří jsou k nim přirostlí. Není možné je snadno uchvátit, zmodernizovat a počínštit.
Zastavujeme a já vystupuji „tady-někde-to-musí-být“, v nedalekém klášteře nikdo neumí čínsky. Jindy bych z toho měl radost, nakonec se domluvím s mnichy tibetsky. Posílají mě směrem ke škole. Je už dost pozdě, ale to nevadí. Vůbec jsem nečekal, že tu bude tolik dětí, odhaduji jich tak na 300. První Tibeťan, na kterého narážím je naštěstí můj „kontakt“ a zároveň taky jediný Tibeťan v celém Khamu, který umí anglicky. Jmenuje se Jigme a učí ve škole. Je přivolán také pan ředitel, ze kterého vyzařuje starosvětská důstojnost, vítá mě slaným čajem opatrně, ale srdečně. Do těchto končin totiž Evropané vůbec nejezdí. Vysvětluji, že jsem sem přijel proto, abych zmapoval situaci ve škole a domluvil se na finanční podpoře dětí.
Druhý den ráno je mezi dvěma školními budovami spousta vřískajících dětí, pobíhají, ale docela disciplinovaně, sem tam se jim na krku začervená pionýrský šátek. To už prý patří k věci, je to nařízeno školským úřadem, stejně jako čínská vlajka na dvoře a výzdoba tříd. Připomíná mi to moje mládí za komunismu, dětem je to srdečně jedno, pro ně jsou důležití kamarádi, lumpárny a učebnice s komiksy v tibetštině. Je to tu ale dost omšelé, je mi jasné, že škola má finanční problémy. V některých třídách chybí lavice, nikde není topení, no a jídelna vypadá jako polní kuchyně na prázdninovém táboře. Škola není financována ze státních peněz, na provoz si musí sehnat peníze sami.
Zjišťuji základní informace. Dozvídám se, že fungují zdarma pro nejchudší nomádské děti už od roku 1994. Negramotnosti je tu 
opravdu veliká, někde až 90%. Po vládních reformách jsou dnes v Khamu zavírány malé školy v odlehlých vesnicích a místo nich jsou školy centralizovány. To je ale potom dost velký problém pro nomády, kteří nemohou své děti posílat do několik dnů vzdálených škol a navíc ani nemají peníze na ubytování v internátě a na jídlo. Proto i tady v Gyaltenu studují a bydlí děti vždycky čtyři měsíce, no a pak mají dva prázdniny v létě i zimě.
V lednu a únoru je v Khamu příliš velká zima a děti ji tráví doma u rodičů. Pokud byste se chystali teď začít místním dětem závidět, tak upozorňuji, že se do školy chodí šest dní v týdnu a prvňáci mají denně deset vyučovacích hodin, v sobotu „jenom“ šest. Procházíme s Jigmem třídy, malé děti sedí na zemi a opakují po učiteli tibetskou abecedu. Nikdo se nestydí, děti jsou zvědavé, myslím, že ještě neviděli Evropana. V dalších třídách už děti čtou, sem tam je mezi nimi i někdo starší, kdo začal chodit do školy později. Učí se tu tibetštinu z tibetských učebnic, které škole darovala jedna anglická organizace. Mají také tibetské učebnice matematiky, přírodopis i fyziku. Pak se taky musí učit čínštinu, bez které se už dnes Tibeťané neobejdou.
Kdo neumí čínsky, nesežene práci, ve městech si nevybere peníze z bankomatu, neprodá své výrobky na trhu. Jdeme dál, můžu nakouknout i do soukromí dětí. Stojíme ve dvoře, kde jsou ubytovaní kluci a holky. „Tak tady napravo,“ ukazuje Jigme, „bydlí dvě stě kluků a nalevo dvě stě holek. Jsou na ně dva vychovatelé.“ Nakukuji do pokojíků a obličej se mi tvaruje do jednoho velkého otazníku. V pokoji je osm holých paland, strop očividně protéká, jedna žárovka na pokoji, jedna skříňka a lavorek na mytí pro každého. Nevidím nikde žádné topení a to tu bývá v prosinci i mínus třicet. Bezděky srovnávám tohle s podmínkami u nás doma a počítám pak společně s vedením školy, kolik peněz je potřeba na základní opravy ubytování. A pořád se snažím zaplašit představu, jaké to je mít osm let, být čtyři měsíce bez mámy a chodit si v mrazu s lavórkem pro vodu na mytí.
Večerní kruh. Zážitek pospolitosti, čistého zpěvu, dětské radosti. Děti se shromáždily na nádvoří, namačkaly se v kruhu vedle sebe a pak to začalo. Hecují se, až vždycky jeden odvážlivec předstoupí před ostatní a zpívá. Je to těžko popsatelné, je v tom všem spousta naděje a taky chuť dětí dokázat si, že se v dnešní Číně neztratí. Tiše doufám, že se mi tento pocit podaří u nás doma předat dalším lidem, kteří pochopí, jak je pro malé Tibeťany důležité chodit do školy.
Rychle jsem ve škole zdomácněl, pomáhám připravovat jídlo, večer konverzuji s učiteli a taky mě vzali do nedalekých „čhu-cchawo“ (horkých pramenů). Lebedím si spolu mnichy, učiteli i pastevci v horké vodě a sleduji okolní čtyřtisícové kopečky, které teď v září pomalu pokrývá bílý sníh. Ale musel jsem se rozloučit a pokračovat v cestě do dalších škol. Sliby, že zase přijedu a že se nám určitě podaří v daleké ou-džou (Evropě) získat peníze na jídlo a ubytování pro děti ve škole byly v tu chvíli skutečným závazkem, ze kterého se nedá jen tak couvnout…..
Michal Nebojsa, Občanské sdružení M.O.S.T.
Občanské sdružení M.O.S.T.
Naším posláním je podpora vzdělanosti a zlepšování životních podmínek nomádů, tibetských uprchlíků i původních obyvatel himálajských údolí. Zabýváme se rozvojovou a humanitární pomocí v indických Himálajích a Tibetu, podporujeme místní školy a řemeslné tradice. Pro českou veřejnost a školy pořádáme pravidelné kulturně-vzdělávací akce, např. Festival ProTibet. Ve vzdělávacím projektu “Tibet a Barma” nabízíme akreditované kurzy, přednášky a workshopy pro učitele i žáky.
Od roku 2006 do roku 2012 se podařilo na naše projekty v Indii a Tibetu získat od dárců přes 7,1 milionů korun. Celkem jsme podpořili 5589 osob. V roce 2012 jsme v cílových oblastech podpořili celkem 2 260 osob. Stavíme od roku 2006 ženskou klášterní školu v indických Himálajích, která bude v létě 2013 otevřena. Zajistili jsme práci pro 9 nezaměstnaných Tibeťanek v naší šicí dílně. V tibetské prefektuře Kardze (Čína) jsme zahájili výstavbu vzdělávacího centra pro nomády a pokračujeme v podpoře dvou tibetských škol pro 630 dětí.
