Zvláštní. Takto se říká Grónsku. Nevím jak vy, já jsem si tuto zemi představovala jako bílou pláň, kterou se snažilo zdolat množství polárníků. Tedy její nejsevernější část, označovanou jako polární kruh.
V době dovolených dochází k malému stěhování lidstva. Alespoň mnoho lidí z naší maličké země cestuje směrem na jih, k teplám mořím. Ne tak všichni. Hrstka odvážných míří právě opačným směrem. Také tam je moře. Málokterý středoevropan však má odvahu se v něm koupat. Údajně se v něm dá vydržet tak pět minut. No, upřímně, nezkoušela jsem to.
Grónsko je opravdu zemí sněhu a ledu. Sněhová pole jsou na mnoha svazích hor po celé léto. Ledovce nikdy úplně neroztají. Až tady jsem si uvědomila, že ledovec je vlastně živý. Říká se tomu, že produkuje. Ty pracovitější vytvoří až desítku km ledu za zimu. Postupně jej přesunou do moře a společně se sluncem z něj vytvoří spousty uměleckých děl. Mnohý sochař by mohl závidět. Kry plují sem a tam na vlnách přílivu a odlivu. Některé už jsou malé, jiné stále obrovské. A ty ve vás vzbuzují úctu a respekt. Především, když kolem nich proplouváte v miniaturní lodičce. Připadáte si jako mravenec ve vysokém lese. S úžasem sledujete plejádu chrámů, sloupů, různých stavení, velryb či hřibů s kloboučky a mnoho jiných tvarů, kolem kterých proplouváte.
Pak vstoupíte do divoké přírody. Nikde nikdo, jen vy a hory kolem vás. Projdete se po sněhovém poli, na němž jsou jediné stopy ty vaše. Pak vystoupáte na vrcholek jednoho z menších ledovců. Kolem vás se široko daleko rozprostírá jen sníh. V dáli pak vrcholky hor, mezi kterými najdete množství jezer a jezírek. V těch maličkých se dá i koupat. Voda je zde vyhřátá sluncem a odpovídá teplotě na našich přehradách. Z jezírek tečou malé, klidné potůčky, které se posléze mění v říčky a některé nakonec v silné, burácející řeky, kterým není radno se stavět do cesty či je pokoušet přecházet.
Letní Grónsko, to není jen sníh a led. Na níže položených svazích se v trávě plazí otužilé rostlinky, své hlavičky vystrkují žluté pampelišky, modré zvonečky či bílé sedmikrásky. Právě zrají borůvky. Jsou menší a méně sladké než ty naše. Přesto mne udivuje, že zde vůbec rostou.
Také milovníci kamínků zde nepřijdou zkrátka. Kameny všech velikostí, ostré i oblé, hladké a především, tolik barev pohromadě! Srdce každého geologa by plesalo.
Musím přiznat, že Grónsko mne dostalo. Nádherná země. Přála bych vám také se na chvíli zastavit a moci vnímat tu krásu a sílu zdejší přírody, která zatím není kultivovanou krajinou. Tváří v tvář té kráse a síle si vzpomenete na všechny ty lidičky, kteří se doma honí za lepším životem. Jsou vyčerpaní a unavení a ve stálém stresu. A jste rádi, že na naší Zemi je stále ještě kousek té přírody, dosud nedotčené civilizací.
V malých osadách zde žijí lidé. Mají topení, ne však telefony a počítače. Mnohde jsou bez koupelny s teplou vodou a svou hygienu provádějí v jezírkách. Nechtěla bych zde žít. Na to jsem příliš rozmazlená. Nejsem tak tvrdá, jako tito lidé.
Přesto, stojí za to, tuto zemi vidět. Dá se tam jet i soukromě, což doporučuji. Až se budete chtít zastavit, zahodit mobil…
Text a foto: Antonie Krzemieňová, 2013
